Mission impossible ( v barvě )

MISSION IMPOSSIBLE (v barvě)

Jdu po ulici v neznámém městě, v ruce malý průhledný sáček o velikosti asi 7x 5 cm, v něm v růžovém papíru zabalená nějaká chemikálie. Koukám dokola, míjejí mě postavy a všichni mají v ruce stejný sáček. Ptám se kolemjdoucích: na co to máme ? Kdo nám to vydal ? Většina kýve hlavou : nevím. Pak se dozvídám, že hrozí atomová válka a že ten růžový sáček je nad míru důležitý, je to naše obrana, záchrana.

Nechápu. Je snad v sáčku schovaný radioaktivní materiál, který se po otevření uvolní a měl by být pouřit na nepřátele (tedy taková atomová mini bombička) nebo je to jed, který nás hned zabije, abychom netrpěli? Co když někdo z okolí sáček otevře jen tak, ze zvědavosti nebo se dostane do rukou bláznů, alkoholiků nebo dětí; znamenalo by to snad, že atomovou válku rozpoutáme my?

Jdu si na tento >záchranný balíček< stěžovat na úřad. Zase to nedomysleli. Na ulici vidím z jedné strany otevřenou kukaň, v ní sedí matróna a má kolem sebe štosy spisů. Je zde pro veřejnost. Kladu jí tedy moje znepokojivé dotazy. Nevyvedou ji z miry. Nic neví, sama sáček neobdržela a nikdo jí nic neřekl. Jak jinak.

Jdu dál hledat veřejnou správu, někoho u koho bych si mohla stěžovat a kdo by chápal moje obavy a bezradnost všech občanů s růžovým sáčkem. Někoho, kdo by nám tento zmatený koncept ochrany vysvětlil. 

Po chvíli přistane na náměstí zvláštní letadlo, zabere relativně malou plochu, ale má několik poschodí, tryskový pohon. Lidé se tam hrnou, že prý odlétne někam nahoru, tam, kam atomová válka nezasáhne. Využiji své polohy blízko letounu a nacpu se tam s davem. V letadle pohoda, jezdí tam výtahy, potkám bývalého kolegu, popovídáme, vše v pořádku. Hned vylétáme, letadlo letí s vývrtkama kolmo nahoru, ale velmi pomalu. Vývrtky kopírují zatáčky vysoké hory. Pilot se asi inspiroval cyklisty z Tour de France při přejezdu Alp.

Z ničeho nic  letadlo přistává vertikálně u špičky hory a než se naději, tak se letoun vyprázdní. Rychle spěchám východem za ostatními. Procházíme tunelem, použijeme výtahy, na chodbách všude dlažba, zábradlí, krásný výhled na zvláštně stavěné město bílo růžovo modré, které se skví v dálce na obloze. Domy nejsou ukotvené na zemi, plují vzduchem, nebo je to jen Fata Morgana ? Jdu dál a postupně se lidé začínají ztrácet. Vejdu do domu a v kancelářích vidím úředníky, ale než k nim dojdu, aby se na něco zeptala, tak zmizí. Občas narazím na robota nepodobného lidem. Jsem sama s růžovým sáčkem v ruce a je mi úzko.

A jak to bylo dál ? To nevím, vyrušil mě skok našeho Rubyho do mých peřin.